O tom, že si děti (ale i dospělí) rády hrají, není pochyb. Bohužel se ale někdy stane, že už se nejedná o hru. Tyto děti si to však neuvědomují. Přitom není až tak těžké poznat, co lze ještě považovat za hru a co už jí není. To však neplatí nejen pro ně, ale také pro dospělé. Měli bychom se tedy podívat, na co bychom si měli dávat pozor.
V první řadě bychom se měli zeptat, zda svou hrou někomu nepůsobíme bolest, ať už jinému člověku nebo zvířeti. Jedním ze základních pravidel hry totiž je, že by se měli bavit všichni její účastníci. Pokud je některý z nich v nepohodlí, či dokonce mu působíme bolest, pak už se nejedná o hru.
To bývá problém především u malých dětí, které ještě nemají tak vyvinutou schopnost empatie. Pak vidíme věci, jako je například přivazování plechovky kočce na ocas a podobné excesy. Zde je potřeba si uvědomit, že to není chyba těch dětí – ony si zkrátka ještě nedovedou uvědomit, že onomu zvířeti působí bolest a nedovedou se do něj vcítit. Zde je tedy na rodičích, aby svým potomkům vysvětili, proč je toto chování nevhodné.
Dalším varovným signálem je, pokud onou hrou cíleně poškozujeme cizí majetek. To bývá pro děti lákavé, nikoliv proto, že by chtěly ničit, nýbrž pro ten pocit adrenalinu, kdy se snaží nenechat se chytit. Pokud se jim to povede, pak je vyplavení endorfinů skutečně velké. Právě proto například nejen ničí majetek, ale třeba i zvoní na zvonky. I zde je dobré dětem vysvětlit, proč je to špatný nápad, a nabídnout jim alternativu, která jim přinese podobné uspokojení.
Je potřeba poznamenat, že vše výše zmíněné se netýká pouze dětí (i když to samozřejmě platí hlavně o nich), ale také některých dospělých. Většinou se jedná o ty, kteří mají nižší emocionální inteligenci. I u nich je potřeba vysvětlovat, proč by toto neměli dělat. Jen mějte na paměti, že u dospělých je změna mnohem těžší než u dítěte. Ani tak bychom se však neměli vzdát.